Dekonstrukce sovětské mytologie: Tvorba Světlany Alexijevičové v běloruském kontextu

Dekonstrukce sovětské mytologie: Tvorba Světlany Alexijevičové v běloruském kontextu

Cichan Čarňakevič
BY
25.01.2016

Tvorba Světlany Alexijevičové v běloruském kontextu Cichan Čarňakevič Osmého října celý svět rozebíral tuto zprávu: nositelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015 byla vyhlášena běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová „za její polyfonní psaní, zpodobnění utrpení a odvahu v našich časech“. Samotná formulace i teď vyvolává dost otázek, především — co se myslí oním „polyfonním psaním“ a jak tento termín souvisí s pojmy „doslovnost“, „ústní historie“, „kompilace rozhovorů“, „reportáž“ a „non -fi kce“. Od dob, kdy v roce 1953 obdržel Nobelovu cenu za své paměti Winston Churchill, získává totiž autor non -fi kce toto prestižní ocenění poprvé. téma 37 Dnes je metoda Světlany Alexijevičové pevná a úplná. Její krása spočívá v důsledné žánrové syntetičnosti, která je vůbec velmi charakteristická pro literatury postsovětských zemí a málo pochopitelná pro země Evropské unie. Tato skutečnost je spojena s dávnou tradicí nekomerční literatury. Pětadvacet let po rozpadu Sovětského svazu se psaní a vydávání knih v Bělorusku odehrává mimo pravidla nabídky a poptávky. Autoři se tudíž orientují pouze na vlastní vnitřní zkušenosti a nepřizpůsobují svou metodu a své literární projekty požadavkům čtenáře, kritika či vydavatele. Magnetofonní literatura Jako spisovatelka je Světlana Alexijevičová bezesporu povolána k životu v běloruské literární tradici doby Bě- loruské sovětské socialistické republiky. Nejdůležitěj- ším impulzem se pro ni stala tvorba běloruského spisovatele, literárního kritika, velice aktivního občanského činitele osmdesátých let Alese Adamoviče, který experimentoval s inkorporací dokumentů do vlastní beletristické prózy a došel k závěru, že je nezbytně důležité, aby literáti fi xovali skutečné životní zkušenosti jiných lidí, jak vyzdvihl význam takzvané „magnetofonní literatury“. Jeho mezníkový esej „Tak dělejte nadliteraturu!“ („Ну так делайте сверхлитературу!“) pojednával o konci časů beletrie a příchodu období člověka ztuhlého v konzumu, v němž může působit jen výsostně tragická dokumentární pravda. Společně s Jankou Brylem a (mimo jiné) fotografem Uladzimirem Kalesnikem vytváří Ales Adamovič v letech 1970—1973 reportážně- -fotografi ckou knihu Moje ves lehla popelem, pro niž autoři vyzpovídali obyvatele 147 běloruských vesnic vypá- lených za druhé světové války — bezprostřední svědky, kteří zázrakem přežili hromadná nacistická ničení. V letech 1977—1981 Adamovič společně s ruským spisovatelem Daniilem Graninem vymyslel a uskutečnil další projekt takzvané magnetofonní literatury — knihu svě- dectví o válečném Leningradu zablokovaném německý- mi vojsky. Obě knihy se dostaly pod tlak stranických ideologů. Moje zem lehla popelem byla cenzurována a redigována nejvyšším stranickými šaržemi Běloruska a „Blokádní kniha“ získala povolení k vydání až v roce 1984, kdy se v Leningradu změnilo stranické vedení. Dů- vodem tohoto cenzurování a zákazů bylo ohrožení ideologického konstruktu „všeobecného hrdinství sovětského lidu“ v době války. Magnetofonní literatura totiž přicházela ke konkrétnímu člověku, k privátním případům, k emocím a zážitkům konkrétních lidí. I přesto, že Adamovičovy projekty bojovaly proti ideologickým klišé, nebyly však ve své podstatě protisovětské. Svou profesní dráhu začíná Světlana Alexijevičová jako novinářka a reportérka. V letech 1973—1976 pracuje v celorepublikovém týdeníku Selská hazeta a v letech 1976—1984 v oddělení črt a publicistiky prestižního literárního časopisu Ňoman. Během těchto jedenácti let Alexijevičová dokonale ovládla žánr črty, jenž byl v sovětské době velice rozšířený, ale v dnešním Bělorusku fakticky vymizel. Tento žánr lze přirovnat k tradici polské reportážní školy dvacátého století, ovšem s tím rozdílem, že autor črt se musí udržet v mantinelech vymezených ideologií, které jsou mnohem užší než v lidovém Polsku. Zdaleka ne všechny texty Světlany Alexijevičové ze sedmdesátých let dnes mohou být zase otištěny bez podrobného komentáře historiků- -sovětologů. Nicméně již tyto črty a  reportáže z  venkova mají známky jejího budoucí- ho psaní: pozornost zaměřenou na přesné reprodukování individuální mluvy, zdůrazňování maličkostí, vzdávání se rétoriky „jediného možného hlediska“, vytváření efektu přítomnosti. Reportáže z venkova První kniha Světlany Alexijevičové, která však nakonec nespatřila světlo světa, se jmenovala Odjel jsem ze vsi. Již touto knihou budoucí nositelka Nobelovy ceny vyvolává skandál a nabývá statusu „nespolehlivé“. Reportáž Odjel jsem ze vsi byla připravena k publikaci v minském časopise Ňoman a moskevském časopise Novyj mir, nakonec ale tiskem nevychází, protože na ni uvalil zákaz tajemník Ústředního výboru běloruské komunistické strany Savelij Pavlov osobně. Reportáže Alexijevičové korelovaly s tehdejší běloruskou beletrií, v níž se aktivně rozebíral problém migrace vesnického obyvatelstva do města. Běžný venkovan v Sovětském svazu měl jen formální právo na odjezd a změnu zaměstnání, protože k tomu, aby mohl získat pas a odjet, musel dostat povolení místního sovětu. Jen mladí muži, kteří mířili na vojnu, dostávali pas do ruky, a tak tímto způsobem obcházeli zákaz vycestování z vesnice — po vojně se snažili zůstat ve městě v jakémkoli zaměstnání. Světlana Alexijevičová se narodila v ukrajinském Ivano -Frankovsku v rodině ❜ Důvodem tohoto cenzurování a zákazů bylo ohrožení ideologického konstruktu „všeobecného hrdinství sovětského lidu“ v době války. ❛ 38 téma rudoarmějce, účastníka druhé světové války, který čekal na demobilizaci. Když malé Světlaně bylo něco přes jeden rok, rodina se přestěhovala do otcovy vlasti, do močá- lovitého zapadákova v běloruském Polesí. Budoucí reportérka strávila v malé vesnici celé dětství a dospívání, a proto velmi dobře věděla, komu věnovala svou první knihu. Nicméně přesto byla obviněna ze zkreslení skutečnosti a „nechápání agrární politiky Sovětského svazu“. Později, když byla v době Gorbačovova řízení vyhlášena demokratizace, se Alexijevičová rozhodla svoji první knihu nevydat. Umělecky vyspěla a reportážní kniha Odjel jsem ze vsi ji už neuspokojovala z estetického hlediska. Od samotného počátku bylo v jejích prózách patrné nepřijetí ideologických dioptrií. Bylo cítit hluché a skryté vzdorování „brance“ existující sestavě a řádu kontrolované literatury a její mytologii. Velice silně se to projevilo v prvních třech knihách Alexijevičové vydaných ještě za sovětské doby: Válka nemá ženskou tvář (1985), Poslední svědkové (1985) a Zinkoví chlapci (1989). Válka očima žen a dětí Ofi ciálním sovětským uměním (a literaturou jako jeho součástí) byla válka pojímána především jako maskulinní čin: vousatí i bezvousí muži donekonečna bojovali na televizních obrazovkách, zvedali rudou vlajku nad Reichstagem na obrazech, v sochách a na monumentálních mozaikách. Literáti také nezůstávali stranou: druhá světová válka se stala hlavním tématem ofi ciální pró- zy čtyřicátých až osmdesátých let. Chtěl-li se spisovatel dostat do horních pater literární hierarchie, musel napsat povinný „román o hrdinství sovětského vojáka“. Vojáka -muže, protože ženy byly v roli hrdinek v těchto románech zastoupeny zřídka a většinou jen ve vedlejších úlohách. Kniha Válka nemá ženskou tvář radikálně změ- nila tento úhel pohledu, protože nakolik to jen bylo mož- né, odřízla vše týkající se mužů: „V knize ženy vyprávějí o válce, o níž nám muži nic nepověděli. Takovou válku jsme neznali. Muži povídali o hrdinství, o pohybu front a vojevůdcích, a ženy povídaly o něčem jiném — jak je strašné poprvé zabít… nebo po bitvě jít po bojišti, na němž leží zabití. Leží rozsypaní jako brambory. Všichni mladí a všech je vám líto — Němců i ruských vojáků. Po válce měly ženy ještě jednu válku. Schovávaly své vojenské knížky, svá potvrzení o zraněních, neboť bylo třeba zase se naučit usmívat, chodit na vysokých podpatcích a vdávat se. A muži zapomněli na své bojové přítelkyně, zradili je. Ukradli jim Vítězství. Nerozdělili se.“ To napsala Alexijevičová v předmluvě k reedici knihy Válka nemá ženskou tvář s obnovenými zpověďmi vojákyň, které v osmdesátých letech vyškrtala sovětská cenzura. Skrze osm set zapsaných rozhovorů nechala Alexijevi- čová promluvit milion účastnic a svědkyň války. Válka v jejich výpovědích vyvstala v podobě esence protilidských skutků a utrpení, která neměla zhola nic společ- ného s učebnicemi dějepisu — s klasickým výčtem bitev, statistik zabitých, zraněných a zajatých. Zatímco kniha Alese Adamoviče Moje ves lehla popelem zdůrazňovala lokální běloruský kontext, zvěrstva a vypalování běloruských vesnic nacistickými oddíly SS, velmi často společně s obyvateli, kniha Válka nemá ženskou tvář Světlany Alexijevičové uvedla žánr magnetofonní literatury do univerzálního kontextu. Ponorem do utrpení a bolesti svých hrdinek, popisem prvních setkání se smrtí ťala autorka do živého nejen očitým svědkům nebo veteránkám druhé světové války, ale každému, kdo se dostal kdekoli do kontaktu s válkou — bohužel, utopické a imperiální ideje stále roznášejí jed, války nekon- čí a dotýkají se, stejně jako ve třicátých a čtyřicátých letech, mužů i žen. Vedle dekonstrukce maskulinního mýtu se Alexijevi- čová obrací k další „posvátné krávě“ sovětské ideologie — k pionýrům -hrdinům. Ofi ciální propaganda ukazovala děti ve válce převážně jako malé vojáky, kteří pomáhají dospělým v boji proti nacistickým okupantům. Umění opěvovalo takové hrdiny jako Marat Kazej, který se brání střelbou před Němci až do poslední kulky a pak, po tom co pustí nepřátele těsně k sobě, vyhodí do vzduchu svazkem granátů sebe spolu s několika německými vojáky. Kniha Alexijevičové Poslední svědkové je napsána (a je to jediný případ) pouze na podkladě běloruského materiálu — jde o vyprávění sta dětí války, avšak „hrdinského“ je zde pro ideology velmi málo. Děti totiž nejčastěji vyprávěly o rozloučení a ztrátě rodičů, o bloudění a útěku, hladu, uprchlictví, o své téměř nevěrohodné záchraně před smrtí — vůbec o prvním pohledu na smrt. „Ne politici, ne vojáci, ani ne historici. Nejnestrannější svědkové. Válka viděna dětskýma očima je ještě strašnější,“ říká o hrdinech své knihy Alexijevičová. Deziluze mýtů Další úder sovětské ideologii uštědřila Alexijevičová v případě války v Afghánistánu, která byla pojímána jako „internacionální povinnost“ a ve své době romantizována dokonce nejlepšími novináři Sovětského svazu. Alexijevičová svlékla z tématu celý romantický povlak a ukázala nejhrůznější utrpení, krev a smrt tisíců lidí ve jménu bůhvíčeho. Kniha Zinkoví chlapci vychází brzy po vyvedení sovětských vojsk z Afghánistánu, v době Gorbačovovy perestrojky, která de facto prohlašuje afghánskou válku za „nepotřebnou“. Účastníci války zůstávají téma 39 opuštění a samotná podstata boje se rozplývá v mlze. Nehroutí se jen účel bojů v Afghánistánu „za vítězství komunismu“ — hroutí se samotná ideologie, kterou byly sedmdesát let krmeny generace sovětských lidí. Alexijevičová zažívá ohromný tlak: hrdinové knihy Zinkoví chlapci — veteráni afghánské války — a rodiče zahynulých vojáků žalují autorku u soudu, podle nich tendenčně vyložila fakta a nesoustředila se na hrdinství války, nýbrž na její tragičnost a absurditu. Soud nad touto knihou rozpoutal v celonárodním měřítku diskusi o právu autorky na vlastní názor, ke kterému se vyjadřují nejlepší běloruští spisovatelé a expertní hodnocení akademie věd potvrzuje právo autorů dokumentárních knih na svobodu uspořádání faktologické látky. Soud však nepřijal k posouzení znalecké posudky. Alexijevičová opustila soudní síň se slovy: „Jako člověk žádám o odpuštění za to, že jsem způsobila bolest, za tento nedokonalý svět, v němž často není možné se projít po ulici, aniž by člověk zavadil o jiného člověka. Ale jako spisovatelka nemohu, nesmím žádat o odpuštění za knihu, za pravdu!“ Alexijevičová neměla pochyby o tom, že za žalobami hrdinů knihy stáli generálové KGB. Čtvrtý úder sovětské mytologii uštědřila Alexijevičová knihou Modlitba za Černobyl. Je to úder ideji vědecké moci Sovětského svazu a ideji svrchovanosti vědecko- -technického pokroku. Výbuch v  černobylské atomové elektrárně 26. dubna 1986 způsobil únik obrovského množství radionuklidů na území Běloruska, výrazně byla zasažena Homelská oblast — domov Světlany Alexijevi- čové. Autorka skrze magnetofonní záznamy monologů hrdinů popisuje vystěhovávání vesnic a jejich likvidaci pomocí bagrů. Popisuje, jak na likvidaci katastrofy pracovali bez znalosti okolností výbuchu a nebezpečí požárů na reaktoru černobylské elektrárny vojáci s rýči a minimem chemické obrany a množství z nich pak brzy zahynulo na nemoci z ozáření. Modlitba za Černobyl podává sociologický průřez tehdejší společností, v níž bez znalostí o radiaci straničtí vůdci, vědci, generálové i obyvatelé zamořených území museli okamžitě reagovat na katastrofu, na níž nikdo z nich nebyl připraven. Alexijevičová ukazuje jejich naprostou bezradnost. Završením ran, které Alexijevičová uděluje sovětské mytologii, je kniha Doba z druhé ruky: samotný Sovětský svaz v této poslední knize umírá, směřuje ke zkáze. Doba z druhé ruky je nejlepší učebnicí tvorby Světlany Alexijevičové. Od demonstrace ošklivého a strašného v lidské existenci přechází v nové knize k tomu, co jí bylo zakazováno za sovětských časů — k bezprostřednímu postihnutí politických problémů, mluví o abstraktních věcech a pojmech jako „rudý člověk“, jeho vědomí a povaha; vypráví o lidech v době perestrojky a o prvních letech po zániku Sovětského svazu. V rozhovoru s Janem Maksymiukem z běloruského Rádia Svoboda vzpomínala Světlana Alexijevičová, že Ales Adamovič říkal jejímu žánru „román hlasů“ nebo „chrámový román“ („sobornyj román“). Adamovič zde zřejmě odkazuje na knihu ruského fi lozofa Michaila Bachtina Problémy poetiky Dostojevského a Bachtinovu teorii „polyfonického románu“. Pro Alexijevičovou je princip polyfoničnosti od počátku dán žánrem splétání „cizích“ monologů, které se v průběhu vyprávění stávají „vlastními“ pro posluchačku -autorku, pro čtenáře a pro samotnou knihu. Principy polyfoničnosti však nejsou statické, Alexijevičová se ji snaží stále rozvíjet. V Době z druhé ruky se vyprávění -monology střídají se skutečnými „hlasy“, které někdy už ani nejsou autorizovány, projevují se jako bezejmenný pouliční halas. Tento sbor hlasů, citátů a fragmentů odposlouchaných hovorů se plně projevuje právě v poslední knize. U Alexijevičové však nejde jen o přesnost zapsaného ani o cennost faktologie, ale o to, že vyložené jednotlivé body střetu lidí s klamnou propastí lidské nátury varují čtenáře před pokušením další „jediné správné ideje“. Pokušením ztratit svobodu.  Autor  je literární teoretik.